Vycházka 26.3.2025
Vycházka za koniklecemi je již tradiční akce, kterou pro výletuchtivé staré zéesáky organizuje Lenka. Jednak, jak je obecně známo ¨)a dá se najít v telefonním seztnamu), bydlí na ulici stejného jména a taky její vlastivědná práce je tomuto tématu věnována (to ale byla ještě malá zéesačka)
Letos pro nás vybrala Stránskou skálu. Většina se shodla, že zde byla naposledy za tatíčka Masaryka až na Marka, který musel přiznat, že zde nebyl nikdy (no ale on se zase osobně zná se všemi prasaty v této republice, takže i tak je dobré se s ním kamarádit).
Sraz byl až na Stránské skále, takže jsem se scházeli různě:
- Skupina 1. vyrazila brzo ze Staré osady – Vítek mezi dvěma Jitkami
- Skupina 2. měla sraz na zastávce již v pět
- Skupina 3. nás našla v šest na vrcholu
- Skupina 4., která byl vlastně jen Gogo, nás někde doběhla (nebo tedy doběhl)
- Skupina 5. nám zahřívala židle v hospodě. Ani tato skupina nebyla nejpočetnější, byl do Šidi
- Skupina 6. pak pozdě přijela do hospody. Byl to Jiří v novém zahraničním voze a Pulec s novými zuby (jestli jsou zahraniční nebo tuzemské nemohu posoudit, nevycenil je na nás)
Jak je vidět, už samotné potkávání byl netradičce dobrodružný zážitek.
Ještě u autobusu jemně mrholilo, ale rychle se počasí uklidnilo, a ukázalo nám i slunce a krásné výhledy – na spalovnu, na Zetor, na Bílou horu, na Pálavu, na školu, kde učí Pavlína, na panelák ve Slatině, kde jsem bydlel já … prostě slunce nám ukázalo vše podstatné.
Koniklece zde byly. Bylo pěkně a atmosféra, kterou Stránská skála vytváří, je a byla superiorní. Lenka nás ovšem popoháněla, bo přišla z plavání, a měla „žížu“ jak trosečník. Nechápu, proč se nenapila v bazénu, kde je vody dost, ale ženám nelze rozumět.
Ze Stránské jsme šli po staré trati do Líšně. Je to neuvěřitelná a tajná cestička. Z dálky (a výšky Stránské skály) je to jen pruh hustých křáků, ale ve skutečnosti v nich vede vyšlapaná a široká cesta. Koleje už zde nejsou, ale pražce občas ano. A tak Kobo, znalec písní, nám se svoji rodnou sestrou Helenou (není to tedy rodná sestra másla – Héra, jak nám předkládala kdysi reklama a jak by si někteří tedy mohli myslet) neustále vnucovali nějaká slova o děvčatech z Třebové, které pražce posílají svému chlapci na vojnu. No nevím, připadá mi to zbytečné, ale pravda, na vojně jsem byl před mnoha lety a doba je zlá.
Postupně se setmělo a úsek vedle domů v Líšni už jsem šli po tmě. Tady už ale zase byly koleje a tak jsme se po nich „vezli“ až do hospody.
Pivo, víno (no tuto zvláštní libůstku dávat si v hospodě víno asi už ani nebudu komentovat), tataráčky z rukou veterináře … prostě pohoda. K tomu v televizi vítězství Komety a tak ti, co tomu rozumí a hoví se mohli i zaradovat.
Co dodat? Komu se tradiční koniklecový výlet nelíbil, tak první po mne hoď kamenem. Jsem klidný, že by se někdo takový našel a tak ani helmu si nenasazuji.
Zapsal Petr Vitouch