Dovolte mi pár slov na rozloučenou s naším dlouholetým kamarádem a přítelem, Jindrou Kačerem. Za sebe, ale i za Kruh přátel Zeměpisné společnosti a za mnoho dalších, jejichž život se na dlouhou řadu let, s Jindrovým životem propojil. Troufám si říci, že se nepřicházíme rozloučit jen jako smuteční hosté, ale spíš jako druhá Jindrova rodina. Protože kamarádství trvající třeba i více než šedesát let je snad opravňující k tomuto pocitu, s nímž zde dnes vzpomínáme. V posledních letech jsme se již tak často nemohli potkávat. Ale i při setkáních dvakrát či třikrát do roka, jsme si zůstávali stále velmi blízcí. I když jsme již nechodili do přírody spolu, věděli jsme, že v myšlenkách a vzpomínkách jdeme stále stejným směrem a že na konci cesty zase usedneme ke společnému ohni. A u něj, tak jako kdysi, aby se rozhořel a spojil nás v jeden kruh, zazní naše společná hymna:
Sláva, sláva, prapor věje, vzhůru češi, bůh nám přeje.
A i proto dnes řada těch, kteří na rukávech svých zelených košil nosí nebo nosili modrou střelku, ať už s dodatkem „Po cestách vlasti“ nebo „Morava“ , se Ti přišla, Jindro, poklonit.
Nikdo z nás asi nečekal, že na tom úplném začátku tohoto roku nás opustíš. Ale možná jsi jen odešel. Vyrazil jsi zase někam do blízkých či vzdálenějších koutů naší země, abys našel místo na nový tábor, místo pro další naše společné dny uprostřed přírody. Protože na začátku každého roku jsi dobře věděl, že je třeba se řídit dle dávného hesla v naší klubovně – „Nic se nevytvoří samo od sebe, bez úsilí a vůle, bez obětí a práce“. A tak, jako jsi se jím řídil vždy, stalo se tak i teď. Jen jsi se tam vydal tento rok sám. A my, kteří ti teď na cestu aspoň máváme, víme, že až jednou Tou stejnou cestou půjdeme i my, budeš nás čekat na palouku u lesa, ukážeš nám místo pro naše stany a my si už jen přineseme každý svůj špalek do kruhu kolem společného ohně.
Jindro, díky za toto vědomí! Díky za tu obrovsky dlouhou řadu let vzájemného kamarádství!
Čest Tvojí památce!
Ahoj! 12.ledna 2022.