Je pýchou každé země, každého města a snad by se dalo bez nadsázky říct že i každého místa, když je jeho osud spjat s historií. S historií, kterou lze doložit historickými zápisy či obrazy, ale i s tou, která se přenáší ve vyprávěních z generace na generaci, aby nakonec vykvetla do podoby pověstí. Možná, že v dobách, kdy lidé měli k sobě blízko, že s chutí třeba za nepohody počasí, či za dlouhých zimních večerů, se sesedli kolem těch, kteří je uměli pobavit svým vyprávěním. A znáte to jistě dobře sami. Každý vypravěč chce ukázat, že právě „on umí“ a tak tu něco k příběhu přidá, tu barvitěji vylíčí, takže nakonec se dá říct, jak obtížně se hledá pravda. Ale bezdůvodně příběhy nevznikaly, cosi se přihodilo, co upoutalo pozornost toho prvního vypravěče a začátek pověsti byl na světě.
A buďme upřímní! Vždyť i pro nás je „senzace“ zajímavější než suchá zpráva. A tak se nezlobme na naše předky, že i oni si někdy „popustili uzdu fantazii“.
Berme tedy brněnské pověsti jako ta jadérka pravdy, zasunutá do červených, chutných a voňavých jablíček fantazie. A nebojme se dozvědět pravdu, nebo ji aspoň „odhadnout“ – jak to tenkrát asi bylo a přitom si zachovejme hrdost i na znění těch krásných pověstí, které se hemží i čerty, bílými paními, hrdiny i zlotřilci. Třeba Baron Trenck byl známou historickou osobností a kdoví, zda jeho činy nebyly v krutém dávnověku ještě horší, než se vypráví. A je to stále naší útěchou, když takový lotr dojde zasloužené odplaty i přes všechnu jeho snahu se tomu vyhnout. A brněnský drak? Kdo z Vás by tu „obludu“ takhle nenazval, kdyby ji viděl poprvé? A poklady ve sklepeních domů? Vždyť dodnes se ještě tu a tam nějaká cennost najde a to už je dlouhá řádka let, co dávné mincovní domy se zásobami zlatých kovů zanikly a přiznejme si naopak, kolik z nás nenašlo věc, kterou si „pro jistotu dobře schovalo“.
Prostě – pověsti patří, a věřme, že budou patřit ještě dlouho k našemu životu. Pokud jsou „květem“, který nás obohacuje, snažme se o ně tak i starat. Jen nedovolme zlu, pomluvám a věcem nepěkným, které se taky rády rychle šíří, aby to políčko z květin brněnských pověstí zaplevelily.
Takovým, pro které jsou pověsti takovouto „sbírkou zla“, pak jistě patřila slova rychtáře v krčmě U černého medvěda : „Ustaň jazyku zlolajný, bych mečem svým přes tvou hubu nectnou tě mlčeti naučit nemusel!“
Vy ostatní naopak pojďte s námi a zavzpomínejte! Vždyť i pověsti jsou krásnou a nedílnou součástí „Vašeho Brna“.